Jak jsem projel Asii (a Asie mě)

Nabídli mi evropské povýšení. Řekl jsem ne a koupil jednosměrnou letenku.

Víc peněz, víc zodpovědnosti, víc prestiže. Přesně to, na co kolegové čekali roky. Dostal jsem čas na rozmyšlenou a poprvé si připustil, že o to možná vůbec nestojím. O čem se rozhoduje člověk, kterému kariéra šlape přesně tak, jak má.

Bangkok, deset večer, žádný hotel. A pak: „Už spíš?“

Napsal jsem cizí holce na Couchsurfingu, jestli u ní můžu přespat. Odepsala „Jsi normální? Je deset večer.“ O pět minut později poslala adresu. Ležel jsem u ní na matraci a ona mi každou chvíli nabízela vodu, větrák a instantní nudle. Po čtvrtém „Už spíš?“ bylo jasné, že tahle holka nechce, abych jen tak usnul.

Devět dní ticha, betonová postel a kontrola, jestli pod ní nespí had.

Program je na jedenáct dní, já vydržel devět, a to jen díky vízu, které mi končilo. Nesměl jsem promluvit ani se komukoliv podívat do očí. Budíček ve čtyři ráno, meditace vsedě, ve stoje i v chůzi. Dřevěný polštář, sprcha plastovou miskou z betonové nádrže, záchod bez papíru. Od oběda do snídaně devatenáct hodin bez jídla. V deset vypnuli elektřinu a dny jsem počítal podle toho, kolik knotů už vyhořelo. Bez knížky, bez telefonu, bez tužky. Jen já a moje hlava, která se postupně měnila v neklidný lunapark.

Holky na cestách a co se do klasických cestopisů nepíše.

Velká část knihy jsou holky, které jsem cestou potkal. Některá setkání skončila u jednoho večera, jiná pokračovala týdny společného cestování. Isabel, která mě na lodi vypnula kolečkem hlasitosti a druhý den přešla ulici přímo ke mně. Láhev slivovice a věta, po které se večer otočil. A často jsem právě kvůli holkám skončil úplně jinde, než jsem plánoval.

Cesta bez plánu: motorka od Rusa s Kremlem přes prsa a benzín, co došel v horách.

Koupil jsem motorku od chlapa, který měl vytetované kremelské věže přes celý hrudník, a vyrazil projet Vietnam ze severu na jih. Sám. Uprostřed hor mi došel benzín a žádná pumpa na dohled. Proč nejlepší zážitky nevzniknou podle itineráře a co to stojí.

Jak se z historek na firemním večírku stane kniha a proč se jmenuju Jack.

Nikdy jsem nechtěl psát knihu. Na jednom večírku mě kolegové přemluvili, ať vyprávím. Celý stůl se smál, ale mně během vyprávění došlo, že detaily, o kterých jsem si myslel, že si je budu pamatovat celý život, začínám zapomínat. Druhý den jsem si sedl a začal psát. Jméno Jack vzniklo v baru, kde mi holka komolila jméno tak dlouho, až jsem se podíval přes pult na láhev Jacka Danielse.