Přistál jsem v Bangkoku bez hotelu.

Kapitola 1: Bangkok bez plánu aneb jak mě zachránil Couchsurfing

Říkám si Jack. To teď ale není podstatné, důležité je, že ještě před rokem jsem seděl osm hodin denně v kanceláři, obklopen tabulkami, které mi připadaly stejně mrtvé jako moje sny.

Nekonečné porady, kde se hodiny diskutovalo o ničem. Kariéra mi šlapala přesně tak, jak měla. Nabídli mi evropskou pozici. Víc peněz, víc zodpovědnosti, víc prestiže. Přesně to, na co kolegové čekali roky. Dostal jsem nějaký čas na rozmyšlenou a poprvé jsem si připustil, že o to možná vůbec nestojím. Zavolal jsem staršímu bráchovi. Chtěl jsem slyšet jeho názor.

„Než se rozhodneš,“ řekl mi, „zkus jednu věc. Před lety jsem prošel takovým táborem pro dospělé. Čtrnáct dní, které mi úplně přerovnaly hlavu. Nikdy nevíš, co tě tam čeká. Rozšíří ti to obzory a když tím projdeš, budeš se na svět dívat jinýma očima.“

Znělo to zajímavě, tak jsem se přihlásil. Brzy jsem ale zjistil, že dostat se tam nebude jen tak. Hlásila se tam spousta lidí, takže si vybírali. Musel jsem projít psychologickými testy, vypracovat kreativní úkol a vyplnit podrobné zdravotní dotazníky. Organizátoři si vybírali jen dvacet lidí, kteří do jejich konceptu zapadali nejvíc. Byl jsem napjatý až do poslední chvíle, než mi píplo potvrzení, že vybrali i mě.

Několik dní se nic nedělo. Až jednoho večera mi přišla SMS z neznámého čísla. Žádné vysvětlení. GPS souřadnice, datum, přesný čas: 16:13. A instrukce, že po cestě na místo nesmím s nikým promluvit.

Zadal jsem souřadnice do mapy. Ukázalo mi to místo pár hodin cesty z domova. Někde hluboko v lese. Uprostřed ničeho.

Kdybych měl popsat všechno, co následovalo, vydalo by to na samostatnou knihu. Čtrnáct dní, během kterých jsme nikdy nevěděli, co přijde za hodinu. Dny plné extrémního fyzického vypětí, spánkové deprivace a hladu, kdy se mi únavou třásly nohy. Jednou nám třeba zadali úkol, že se musíme dostat na místo vzdálené stovky kilometrů. Rozdělili nás do dvojic a dali nám na to časový limit tři dny. Bez peněz, bez mobilu a bez čehokoliv k jídlu. Kde budeme spát, co budeme jíst a jak se tam vůbec dostaneme, to jsme nevěděli. Ale v tom bylo to kouzlo.

A pak přišel den, který mi zůstane v hlavě do konce života. Přivedli nás na místo, kde stálo improvizované městečko. Škola, obchody, hospoda, nemocnice. A tam nám řekli, že dostaneme šanci prožít život ještě jednou. Od začátku.

Každému z nás přidělili rodinu. Rodiče ztvárnili organizátoři kurzu, kteří se k nám chovali, jako bychom byli opravdu jejich děti. Bylo nám šest let a šli jsme do první třídy. Seděli jsme v lavicích, učitelka nás okřikovala, psali jsme do sešitů. I když to může znít jako bizarní divadlo, ta atmosféra nás okamžitě pohltila. Já, člověk, který dělal celý život všechno podle pravidel, jsem si řekl: Tentokrát to zkusím jinak.

Začal jsem chodit za školu. Začal jsem „pít“. Hrozil mi vyhazov. A bylo to úžasné.

Příběh se zrychloval. Každých třicet minut zazněl gong, který znamenal, že jsme všichni zestárli o pět let. Z dětí se stali puberťáci, pak dospělí, pak lidi s hypotékami a povinnostmi. Mezi námi navíc celou dobu procházel muž v černé kápi, kterému nebylo vidět do obličeje.

Představoval osud. Chodil tiše, beze slova, občas se u někoho zastavil a nalepil mu na hruď nálepku. Zlomená noha při fotbale. Výpověď z práce. Autonehoda. Dotyčný musel žít dál s tím, co dostal.

Mě si osud našel, když mi bylo pětadvacet. Zastavil se přede mnou, sáhl do kapsy a nalepil mi na čelo: Nevidíš na pravé oko. Přelepili mi ho bandáží a poslali do improvizované nemocnice. Tam už jsem musel zůstat.

Hra mě pohlcovala čím dál víc. Zatímco venku se naplno žilo, já jsem jen zdálky poslouchal, jak se ostatní smějí a dovádějí. Když za mnou přišli kamarádi na návštěvu s tím, jestli s nimi nechci založit kapelu, chtěl jsem hrozně moc, ale nesměl jsem opustit lůžko. Ležel jsem tam, poslouchal je přes zeď a cítil se hrozně sám.

Všechno, co jsem v reálném životě odkládal na „někdy později“, se najednou dělo těsně vedle mě. Cestování, různé spontánní nápady, zábava, prostě všechno. Ale beze mě.

Pak přišla diagnóza. Rakovina. V té hře mi zrovna bylo třicet let, což mi shodou okolností bylo i ve skutečnosti.

Operace byla naštěstí úspěšná, oko se uzdravilo a já začal znovu vidět a plánovat. Měl jsem v hlavě sto nápadů, co všechno ještě stihnu.

Pak se přede mnou znovu zastavil muž v kápi. Sáhl do kapsy. Pomalu mi odlepil starou nálepku a nalepil novou. Přečetl jsem si ji: Nevidíš na obě oči. Rakovina se vrátila.

Tentokrát to šlo rychle. V příběhu jsem umřel.

Nikdy bych nevěřil, že nějaká hra dokáže takhle zlomit dospělého chlapa. Seděl jsem tam a brečel. Upřímně, reálně, jako by se to opravdu stalo.

Organizátoři pak s každým z nás vše rozebírali na psychologických konzultacích. A mně v hlavě zůstala jediná věc: Bylo mi třicet a umřel jsem. Je mi třicet a žiju. Co s tím udělám?

Po tomhle už nebylo o čem přemýšlet. Krátce nato jsem odmítl povýšení a dal výpověď. Zavřel jsem dveře kanceláře, nechal za sebou hromadu věcí, které mě svazovaly, a do kapsy strčil jednosměrnou letenku do Bangkoku.

Řekl jsem si, že snad poprvé v životě nebudu mít žádný plán. Jen se nechám vést, ulicemi, lidmi, náhodami. No … jeden tajný plán jsem přece jen měl, ale o tom až později.

Přistál jsem v Bangkoku v deset večer. Imigrační kontrolou jsem prošel na autopilota a ocitl se v chladné příletové hale. Batoh na zádech, ruce prázdné a všude cizí nápisy. Chvíli jsem stál a pak jsem se chytil šipky s nápisem EXIT.

Jakmile jsem vyšel z automatických dveří, zasáhla mě náhlá vlna tropického horka a venku mě obklopila tma. Byl jsem volný. A najednou mě ta svoboda děsila stejně jako přitahovala. Pomyslel jsem si: „Tak co teď, hrdino?“

Žádný hotel. Žádná rezervace. Žádný plán. V nejhorším případě lavička někde v parku. Už jsem se skoro smiřoval s variantou „romantický homeless start“. Asi by to nebyla nejhorší první kapitola mého příběhu. V tom mi v kapse zavibroval mobil.

„Zkus Couchsurfing,“ napsal mi kamarád a nechtěně tak otevřel první kapitolu mé cesty.

No jasně. Aplikace, kde tě úplně cizí lidi ubytují zdarma. Představa, že skončím první noc u sympatické Thajky na gauči, zněla mnohem líp než lavička s komáry.

Listoval jsem profily jeden za druhým, jako by to byl katalog lidských osudů. Některé jsem zavřel během vteřiny, u jiných se mi oči zdržely podezřele dlouho. Většinou u těch, které připomínaly spíš seznamku než Couchsurfing. V zájmu objektivity jsem ale listoval dál.

Pak jsem ji uviděl. Byla hezká. Normální. Žádná modelka, žádná psychopatka. Úsměv, který vypadal jako skutečný, ne jako nacvičený. A hlavně, bydlela blízko metra.

„Ahoj, vím, že je to na poslední chvíli, ale mohl bych u tebe přespat?“

Odpověď přišla bleskově:
„Jsi normální? Je deset večer! Takhle to nefunguje. Couchsurfing se domlouvá aspoň pár dní předem.“

Polkl jsem. Jasně, debilní nápad. A napsal jsem zpět:
„Omlouvám se, bylo to neplánované. Příště se ozvu dřív.“

A pak, úplně nečekaně, přišla zpráva:
„No tak dobře. Přijeď.“

Přečetl jsem si to ještě jednou pro jistotu, že se mi to nezdá. „OK,“ napsal jsem. „Už jedu.“

Než jsem vyrazil, poslal jsem kámošovi zprávu: „Jedu k cizí holce v Bangkoku, tady je adresa. Kdybych se do rána neozval, volej policii. Nebo ambasádu. Nebo rovnou mámu.“

Odepsal za deset vteřin: „OK. A jestli přežiješ, ozvi se taky. Chci to slyšet celý.“

Sbalil jsem batoh a vyrazil k metru. Sedl jsem si k oknu a pozoroval Bangkok za sklem. Špinavé betonové zdi posprejované graffiti se míhaly za oknem a mezi nimi se otevíraly úzké uličky plné blikajících světel.

Hlas z reproduktoru odříkával názvy stanic, které se v mé hlavě rozplývaly dřív, než jsem si je stihl zapamatovat. Počítal jsem zastávky. Každá další mě přibližovala k cizím dveřím a k člověku, kterého jsem znal jen z pár vět v mobilu.

V hlavě mi běželo: Co když je to chlap? Co když tam bydlí tři? Co když je to sekta? Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal přeprat Thajce. Asi ne. Určitě ne. Ale bylo pozdě couvnout.

Konečně moje stanice. Vystoupil jsem, rozhlédl se po nástupišti a hned ji poznal. Říkejme jí Lucy. Upřímně, její pravé jméno si už nepamatuju. Zato ten úsměv mám před očima pořád. Byl jsem tak rozhozený, že jsem se k ní naklonil k puse na tvář. U nás doma běžná věc, tady trochu kulturní faux pas.

Uskočila o půl kroku, jako by se vyhýbala míči.
„To se tady nedělá,“ řekla pobaveně.

Zrudl jsem a zvedl ruce, jako bych se vzdával. „Ups, omlouvám se, netušil jsem.“
Zařadil jsem zpátečku rychleji než tuktuk, co se zapletl do jednosměrky.

Naštěstí se zasmála. „Nic se neděje. Pojď, bydlím tady blízko.“

Cestou k jejímu bytu jsme si začali povídat. Dozvěděl jsem se, že Lucy pracuje jako grafička pro malou agenturu, ale že její opravdová vášeň je cestování. Couchsurfing dělá proto, aby měla pocit, že svět přichází za ní, i když ona sama zrovna odjet nemůže.

Vyprávěla mi o Polce, která u ní bydlela tři týdny a brečela na balkóně kvůli ztracené lásce. O Japonce, která si s sebou přivezla vlastní rýžovar, protože „bez rýže se nedá přežít“. Smáli jsme se tomu tak, že jsem skoro zapomněl, že jsme cizí lidé.

Když jsme prošli úzkou uličkou, kde mezi domy voněly květiny, ukázala na dveře: „Tady.“

Její byt byl maličký, ale útulný. Rozpitý čaj na stolku, pár plakátů na stěně, stůl s počítačem a hromadou skic. Bylo to osobní, lidské, milé.

„Budeš spát tady,“ řekla a ukázala na malou matraci na zemi.

Rozhodně to nebyl Hilton, ale po té cestě bych spal i na betonu. Přikývl jsem.

Povídali jsme si o mých plánech. „Žádné nemám,“ řekl jsem. „Ale jednu věc chci zkusit: najít jeden klášter v džungli a žít tam s mnichy dva týdny. To by bylo dobrodružství, ne?“

Zasmála se. „Ty jsi blázen.“ Vklouzla pod peřinu a já se natáhl na připravenou matraci vedle postele. Cvaklo světlo a pokoj se ponořil do tmy.

Zavřel jsem oči a uvelebil se na matraci. Už jsem byl jednou nohou ve snu, když najednou … ticho přerušil její hlas:

„Už spíš?“
„Ne …“ zabručel jsem ospale.
„Nechceš trochu vody? Mám studenou v lednici.“
„Díky, jsem v pohodě.“

Chvilka ticha.

„Nepotřebuješ větrák? Mám přenosný. Můžeš si ho dát vedle hlavy, kdyby ti bylo teplo.“
„Dobrý, fakt. Děkuju.“

Ticho. A znovu.

„Nemáš hlad? Mám sušenky, mango, instantní nudle …“

Začal jsem se culit do tmy. Buď měla opravdu silně vyvinutý smysl pro pohostinnost, nebo jsem byl uprostřed něčeho, co vypadalo jako úvodní scéna z asijského artového filmu s nečekaným zvratem.

„Fakt jsem v pohodě,“ zopakoval jsem a znovu se zavrtal do matrace.

Ale bylo mi jasné, že tahle holka nechce, abych jen tak usnul.

Po čtvrtém „Už spíš?“ přišla ta nejzajímavější nabídka večera...

Kapitola 4: Isabel, jak jsem selhal, pak uspěl a nakonec skončil nahý v moři

Seděla sama, velká sluchátka přes uši, zcela pohroužená do hudby. Vypadala jak nějaká top modelka z reklamy, krásná a vzdálená. Byla naprosto mimo mou ligu.

Ještě před pár dny bych si netroufl. Ale tady jsem nebyl ten tichý kluk z kanceláře. Posadil jsem se vedle ní. Nenápadně. Skoro neviditelně. Možná mě zaregistruje, možná ne. Zaregistrovala. Otočila kolečkem hlasitosti doprava a úplně mě vypnula. Přeskočila mě jako reklamu na YouTube. Ani nepočkala těch pět vteřin.

Seděl jsem tam jako blbec, předstíral, že se koukám na moře, a přitom jsem tiše uvnitř umíral. O dvě hodiny později jsme dorazili do přístavu. Nastal chaos. Všichni chtěli ven a cpali se z lodi jako při slevách. Na pevnině čekala řada autobusů s nápisy různých destinací. Náhodně jsem skočil do jednoho na Patong Beach … A ona? Ztratila se v davu. Jela jinam.

Druhý den jsem přemýšlel, co tady vlastně budu dělat. Na internetu jsem našel pár zajímavých míst, ale byla rozlezlá po celém ostrově. Bylo jasné, že to chce skútr. Řízení mi nedělá problém. Tak hurá do půjčovny, která byla hned naproti hotelu.

Za pultem seděla malá Thajka s ostražitým pohledem. Jakmile jsem vešel, změřila si mě od hlavy k patě a její úsměv povadl.

„Skútr? Pro tebe?“ řekla a začala kroutit hlavou, jako by si už teď představovala, jak mě bude sbírat z příkopu.

Nechápal jsem. Co je to za podnikatelku? Člověk by čekal, že se budu přetahovat o cenu, ne o to, jestli mi vůbec skútr půjčí.

Vytáhla obrovskou, ošoupanou knihu a začala číst jako z černé kroniky: „Včera jeden Němec, zlomená noha, škoda 40 tisíc bahtů. Předevčírem Kanaďan, otřes mozku a skútr na šrot. O den dřív Angličanka, odřeniny po celém těle, skončila ve škarpě.“

Začal jsem se potit. Moje sebevědomí motorkáře bledlo. Ačkoliv jsem to doma zvládal levou zadní, ta kniha mě znejistěla líp než jakýkoli marketing. Otočil jsem se na patě a vyšel zpátky na ulici.

Co teď?

Pár kroků od půjčovny, u hlavní silnice, stál malý stánek s barevnou stříškou. V něm seděl bosý Thajec, kouřil cigaretu, chyběl mu přední zub, a přesto se usmíval, jako by právě vyhrál v loterii. Nabízel výlety po ostrově. Bingo! Jenže ouha, na to, co jsem chtěl vidět, bych musel koupit tak deset různých zájezdů.

Zrovna jsem tam stál, hloubal nad mapkou plnou atrakcí a přemýšlel, jestli to celé nezabalit a nejít třeba jen na pláž, když …

Zvedl jsem hlavu a přes ulici ji uviděl. Ta holka z lodi. Ta top modelka, co mě vypnula kolečkem hlasitosti. Teď už ale bez sluchátek a s úsměvem, který by roztavil i led v mrazáku. A co bylo nejzvláštnější? Nešla kolem. Mířila přes ulici přímo ke mně.

Otočil jsem se, jestli za mnou nestojí někdo lepší. Nestál. Ulice byla prázdná. Šla fakt za mnou.

„Ahoj, já jsem Isabel,“ řekla a zastavila se přede mnou. „Jsi to ty z té lodi, že jo?“

Přikývl jsem. Zblízka byla ještě hezčí. Dlouhé nohy v kraťasech tak titěrných, že by je v H&M mohli omylem zařadit mezi spodní prádlo. Jasně modré oči a volně splývající blonďaté vlasy.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptala se.

Kapitola 5: Klášter v džungli

Nesměl jsem promluvit jedenáct dní. Nesměl jsem se nikomu podívat do očí, abych náhodou nenarušil něčí meditaci pohledem. Musel jsem chodit se sklopenou hlavou, jako bych právě zabil Buddhu a doufal, že si mě nikdo nevšimne. V hlavě mi vířily stovky emocí. Běžně bych zvedl telefon, zavolal kámošovi, zašel na pivo a vykecal se z toho. Ale tady ne. Tady ses z toho mohl leda tak vydýchat. V tichu. Sám.

Ubytování? Betonové kobky s kovovými mřížemi v oknech. Stály vedle sebe jako buňky ve vězeňském táboře. Uvnitř betonová postel, dřevěný „polštář“, ano, slyšíte dobře, dřevěný polštář a spousta děr ve zdech kvůli proudění vzduchu, které zároveň sloužily jako dálnice pro hmyz a další havěť z džungle.

Každé ráno jsem měl udělat rutinní kontrolu a nakouknout pod postel. Kdyby tam byl had, štír nebo jedovatá stonožka, měl jsem je opatrně chytit a odnést zpátky do džungle. Když to nezvládnu, smím porušit mlčení a zavolat mnicha. Ale jen v krajní nouzi. A žádné zbytečné řeči.

Sprcha? Podél pozemku stály betonové nádrže na vodu, kde se na mytí používaly plastové misky. Nabereš misku vody, chrstneš si ji na hlavu, třikrát zakleješ (v duchu, samozřejmě) a máš hotovo.

A kousek opodál? Jednoduché záchody v řadě vedle sebe. Efektivní. Aromatické. Měl by ses pokusit obejít bez toaletního papíru. Použít ruku a pak si ji umýt vodou. Tak jak to dělají miliardy lidí ve třetím světě. Levou ruku! Pravou se totiž jí a podává se lidem při pozdravu.

Večer v deset vypínali elektřinu. Zůstala ti jen svíčka, co osvětlovala kout cely jako v levném hororu. Dny jsem počítal podle toho, kolik knotů už vyhořelo.

Život bez knížky. Bez telefonu. Bez papíru. Bez tužky. Jen ty a tvoje hlava. A ta se postupně měnila v neklidný lunapark.

Denní rutina začínala ve čtyři ráno. Mniši zvonili na obrovské zvony a celý tábor se probouzel. Následovala ledová sprcha z misky, ještě za tmy krátký poslech buddhistických textů a pak meditace. Potom ranní jóga, další přednáška o buddhismu a další meditace.

V 8 hodin ráno snídaně. Rýžová polévka. Denně stejná. Dávali do ní koření, které zaručilo, že tě nikdy nelákalo přidat si. Smysl? Jídlo nemá chutnat. Má tě jen udržet při životě.

Po snídani přišla denní práce, chvilka volna a další přednáška. A pak znovu meditace. Ve stoje. V sedě. V chůzi. V sobě.

O půl jedné oběd, samozřejmě vegetariánský. Chvilka volna po jídle a potom zase meditace. V sedě, v chůzi a znovu v sedě. Jediný moment dne, kdy jsi mohl „mluvit“, přišel až v pět odpoledne. To totiž začínal sborový přednes buddhistických manter. Skoro zpěv.

Večeře? Zapomeň. Čaj. Šálek, co ti má zahřát duši i žaludek, ale zvládne tak možná polovinu z toho. Od oběda do snídaně devatenáct hodin bez jídla.

A tak tam člověk sedí. Hladový, tichý, neviditelný. Obklopen přírodou a démony ve své vlastní hlavě. A právě v tom nejhlubším tichu … začínáš konečně něco slyšet.